Jak poznáme, že dítě bere drogy?

Není to snadné – zvláště, když dítě zkouší drogy poprvé nebo je bere pouze příležitostně. Mnohá znamení jsou stejná, jako normální znaky dospívání. Důvodem k zamyšlení může být, vyskytne-li se několik znaků současně. I v takovém případě však nedělejte unáhlené závěry:

Nález pomůcek pro zneužívání drogy: dýmky, jehly, stříkačky, sežehnuté kousky plechové folie nebo lžičky.

Nález zbytku „jointu“ s lepenkovým filtrem marihuany (nebo pěstování přímo doma např. na balkoně), různých prášků, stopy vpichů na končetinách, hyždích, krku aj.

Změna či ztráta přátel a kamarádů, náhlé izolování se od normálních vrstevníků. Napojení se na nevhodné, často starší přátele.

Ztotožňování se s drogovou kulturou. Zastávání se drog, pseudofilosofická vysvětlování jejich zneužívání, zdůrazňování „kladných“ účinků.

Náhlé zhoršení vzhledu a péče o zevnějšek.

Náhlé zhoršení prospěchu a chování, neomluvené hodiny.

Ztráta a krádeže cenností doma nebo ve škole.

Změny v chování: náladovost, podrážděnost, lhaní, přecitlivělost, neobvyklá agresivita.

Podstatná ztráta zájmů, zálib a koníčků.

Horší soustředění a paměť – zapomnětlivost.

Neobvykle častá zvýšená ospalost až otupělost nebo naopak zvýšená aktivita.

Nechutenství, úbytek na váze, nevolnost, zvracení.

Neobvyklé skvrny na oblečení, neobvyklý zápach celého těla.

Ke spolehlivému rozpoznání, zda dítě bere drogy, poslouží toxikologický rozbor moči (např. CEDELAB).

Patologické hráčství někdy nazývané jako gambling, gamblerství, závislost na automatech apod. patří mezi tzv. návykové a impulsivní poruchy, které jsou charakterizovány třemi základními znaky:

1. neschopnost odolat impulsu, pokušení, přestože dotyčný ví, že jeho jednání je nežádoucí, nedokáže odolat hře a také v ní není schopen přestat

2. napětí, předcházející tomuto jednání, které dotyčný nedokáže snížit jinak, než tak, že začne hrát

3. hraní je spojeno s pocitem uspokojení, gambler prožívá příjemné vzrušení, jehož intenzita je přímo úměrná výši hazardu, riziku ztráty.

Varovné signály:

– člověk hraje častěji a hazardní hra mu zabírá čas, který by mohl trávit (případně dříve trávil) mnohem užitečněji a příjemněji

– zanedbává školu, práci, rodinu, přátele a zájmy, začne lhát, podvádět, někdy i krást

– ve vztahu ke hře se špatně ovládá – pokračuje v hraní i tehdy, když je v jasném rozporu s jeho zájmy

Jak mohou rodiče předcházet hráčství u svých dětí?

Sami hazardně nehrajte a svými penězi na hraní nepřispívejte – rodiče mají nejdůležitější vliv na utváření postojů dětí (př. otázka hodnoty peněz, seznamovat dítě adekvátním způsobem s hospodařením s penězi v rodině).

Posilujte zdravé sebevědomí dítěte.

Získejte si plnou nebo alespoň částečnou důvěru dítěte, naučte se naslouchat svým dětem, věnovat jim svůj čas, posilujte jejich vazbu na rodinu.

Předcházejte nudě, podporujte kvalitní zájmy a záliby.

Opatřete si dostatek informací a o problému s dítětem zasvěceně hovořte – otevřeně deklarujte svůj postoj k této problematice.

Stanovte a důsledně prosazujte zdravá pravidla, za porušení pravidel by měly následovat adekvátní a předem domluvené sankce (např. při hraní krácení kapesného).

Vneste do finančního hospodaření dítěte pořádek, nedávejte mu větší finanční částky.

Pokud máte pocit, že problém narůstá nebojte se spolupráce s odborníky.

Rozlišit hranici mezi koníčkem, zvýšeným užíváním a závislostí je velmi obtížné, už i proto, že na počítači nevzniká závislost fyzická, ale psychická. Přesto můžeme vysledovat určité příznaky, které svědčí pro rozvíjející se závislosti. Mezi hlavní příznaky patří stavy podobné transu při hraní hry, vzpírání se rodičovským zákazům hraní, neschopnost dodržovat časový limit určený pro tuto činnost. K dalším příznakům patří:

– méně vykonané práce

– pocit prázdnoty, když není člověk u počítače

– ztráta kontroly nad časem stráveným u počítače, brzké vstávání k počítači nebo ponocování u počítače

– rostoucí nervozita a neklid, když delší dobu nemůže hrát

– přemýšlení o počítači, když ho zrovna nepoužívá

– kradení peněz na nákup her

– stále více a více času potřebného k uspokojení ze hry

– lhaní o své závislosti

– hraní kvůli úniku od osobních problémů

– narušené vztahy s rodinou

– zanedbávání učení

– opouštění dřívějších zájmů a přátel

– zhoršující se školní výsledky

Jak předcházet závislosti na počítačových hrách?

Sledujte, jaké hry děti hrají.

Uvědomte si , že hry mají i kladné stránky, některé umožňují rozvíjet logiku, postřeh, schopnost orientace ve složité situaci, koordinaci očí a rukou, koncentraci, plánování, řešení problémů a další schopnosti. Důležitý je výběr her.

Hrejte hry spolu s dítětem a potom si o nich povídejte – pomáháte tak rozlišovat fikci od reality.

Stanovte striktní limity, kdy může dítě hrát a kdy ne.

Dávejte pozor, aby dítě nehrálo hry u kamarádů.

Zjistěte, zda dítě hraním počítačových her neutíká od nějakých problémů.

V průběhu hraní veďte dítě k tomu, aby si po určité době (př. po hodině) udělalo přestávku, během ní o hře mluvte.

Podporujte dítě v jiných zájmech.

Předcházejte tomu, aby se dítě nudilo.

Posilujte zdravé sebevědomí dítěte.

DEFINICE ŠIKANY

Pod pojmem šikana rozumíme agresivní, násilně ponižující nebo manipulativní jednání jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který nemůže ze situace uniknout a není schopen se účinně bránit. (Vágnerová, 1999, Janošová a kol., 2016).

Kritéria šikany

Abychom mohli mluvit o šikaně, musí dané chování naplňovat 3 kritéria:

1. přímý záměr nebo povědomí agresora o tom, že může druhému ublížit nebo ho poškodit

2. opakovanost – agresivní nebo ponižující chování se opakuje v čase, přičemž může docházet ke střídání různých typů agrese nebo ke zvyšování intenzity

3. nerovnováha, nepoměr sil, psychická nebo fyzická převaha na straně agresora – v některých případech se může jednat o převahu předjímanou nikoliv reálnou (oběť považuje šikanujícího za silnějšího)

Formy šikany

Přímá šikana – přímá fyzická nebo verbální agrese

Nepřímá šikana – jedná se o skrytou agresi, méně konfrontační než přímý konflikt, agresor často využívá třetí stranu

Kyberšikana – jedna z variant psychické šikany realizovaná prostřednictvím elektronických informačních technologií

Co není šikana?

Šikanou není jednorázový útok, rvačka, nevhodný vtip, konflikt (byť s převahou jedné strany) nebo vyčlenění dítěte z kolektivu, pokud není motivováno snahou ublížit či pobavit se na jeho úkor.

Šikana x škádlení (legrace) – hranice může být někdy nezřetelná, o škádlení (legraci) mluvíme tehdy, pokud si všichni aktéři aktivitu užívají, baví se, cílem není druhého poškodit nebo mu ublížit. V případě, že někdo vnímá aktivitu jako nepříjemnou, ostatní ji ukončí.

PROJEVY ŠIKANY A NARUŠENCÝH VZTAHŮ VE TŘÍDĚ, SE KTERÝMI SE SETKÁVÁME V PRAXI

Znaky šikany

Opakované posmívání, nevhodné poznámky, zesměšňování, ponižování

Nadávky, hrubé žerty, hanlivé nebo urážlivé přezdívky

Cílené pomluvy za účelem poškození pozice dítěte v kolektivu

Hry „na sliz, nákazu“ – děti si předávají dotek jeden na druhého, tento dotek obvykle nese specifický název, často odvozený od jména dítěte (Nelovina, Gabrielovina, Ovečkovina…). Obvykle se do této aktivity zapojuje větší část třídy

Netolerance k odlišnosti – dítě, které se nějakým způsobem odlišuje (vzhled, zájmy, návyky,…), není v kolektivu tolerováno nebo je vyčleňováno

Vyčleňování dítěte na okraj kolektivu – neochota ke spolupráci s dítětem při skupinové činnosti nebo ve dvojici, odsedávání si, štítění se nebo jiné ostentativní projevy odporu

Cílené naschvály – např. schovávání, braní, shazování nebo poškozování cizích věcí s úmyslem dítě poškodit, ublížit mu

V některých třídách se můžeme setkat s výše uvedenými projevy ve větší míře. Nelze je obvykle označit za projevy šikany, neboť nesměřují ke konkrétním jedincům ve třídě, ale objevují se napříč celou třídou a v průběhu dochází ke střídání rolí (většina dětí toto chování produkuje a současně je terčem). Přestože se nejedná o šikanu, naše zkušenosti ukazují, že dlouhodobě neřešené nezdravé vztahy ve třídě mohou vést stejně jako šikana k psychickým i psychosomatickým obtížím dítěte.

Znaky, které mohou signalizovat, že se dítě necítí v kolektivu dobře:

Tyto znaky je třeba posuzovat v kontextu celé situace dítěte, neboť mohou být ukazatelem i jiných obtíží.

Změna nálady, chování – dítě je neobvykle smutné, zasmušilé, tiché apod. nebo naopak přecitlivělé – pláče, reaguje přecitlivěle na běžné podněty, objevují se afektivní reakce.

Úzkostné projevy a psychosomatické obtíže – bolesti hlavy, břicha, nevolnost, zvláště ráno při odchodu do školy (v období, kdy dítě do školy nechodí, např. o víkendu, prázdninách se tyto symptomy neobjevují nebo jsou méně intenzivní). Dítě odmítá jít do školy.

Dítě nemá kamarády, ve třídě se cítí osamocené.

Dítě nosí ze školy poškozené věci nebo je často ztrácí.

Zhoršení prospěchu, dítě má problém se soustředit, může podávat horší výkony.

Dítě má drobná zranění – modřiny, pohmožděniny apod.

Neobvyklá změna chování ve školním prostředí – dítě dostává poznámky za konflikty se spolužáky, afektivní nebo agresivní chování – tyto projevy se mohou objevovat především v pokročilé fázi šikany, kdy se dítě snaží zoufale bránit a obrana přechází do protiútoku.

Jak postupovat ve vztahu k dítěti

1. V případě, že se dítě svěří samo – je nutné zajistit pro dítě atmosféru bezpečí a podpory, vyjádřit pochopení, účast. Vhodné je snažit se dítěti dodat odvahu, aby se svěřilo i s věcmi, které pro něj mohou být velmi citlivé. Pomoci mohou věty typu „chápu, že je to pro tebe těžké …“, „rozumím, že můžeš mít obavy …“ apod.

V případě, že se dítě začne svěřovat, je důležité zachovat klid a zjistit základní informace – co konkrétně dítě v kolektivu zažívá, jak dlouho situace trvá, zda se jedná o opakované chování či jednorázový incident. Kdo se do nevhodného chování k dítěti zapojuje, zda se už dítě někomu svěřilo, zda byla situace ve škole nějak řešena. V průběhu i na konci rozhovoru je vhodné dítě oceňovat a povzbuzovat. Nezbytné je po skončení rozhovoru zajistit dítěti pocit bezpečí – konkrétní způsob by měl vycházet z potřeb dítěte.

2. V případě, že zaznamenáme varovné signály nebo rodiče informuje někdo jiný (spolužák, rodič spolužáka, …) – stejně jako v předchozím případě je nutné zajistit vhodnou atmosféru k rozhovoru, najít si dostatek času a vhodný okamžik. Dítěti citlivě a klidně svěřit své obavy či podezření. Opět je nutné zajistit dítěti pocit bezpečí, další postup viz předchozí bod. V případě, že se dítě odmítá svěřit nebo popírá, že by bylo terčem ubližování, je vhodné na dítě netlačit, vyjádřit pochopení a nabídnout dítěti, že může kdykoliv přijít se svěřit.

Rodič se také může setkat s bagatelizací ze strany dítěte „např. mně to nevadí, nic se neděje, to je normální, děje se to i ostatním“ – může se jednat o pokročilou šikanu, kdy dítě pociťuje velké obavy z řešení situace. Řešení pro něj může být velmi ohrožující, proto situaci dál tiše trpí.

V případě, že rodič má silné podezření, že dítě je skutečně terčem šikany a dítě samotné to nepřizná, je vhodné se pokusit zjistit další informace (od třídního učitele, spolužáků dítěte, rodičů spolužáků apod.) a dál situaci řešit ve spolupráci se školou.

Čeho se jako rodič vyvarovat?

Bagatelizace – to, co dospělým může připadat jako banální, může dítě vnímat jako velmi důležité a citlivé; informace tedy přijímat s vážností, vyhodnocovat s ohledem na další okolnosti, vyvarovat se vět typu „to je normální“, „za nás to taky tak bylo“, „to se děje ve všech třídách“ apod.

Přeceňování – opak bagatelizace, kdy rodič celou událost zveličuje, např. v případě jednorázového incidentu rodič mluví o šikaně.

Afektivní reakce – silné emocionální projevy (vztek, nadávky na adresu agresora, pláč, hysterické projevy), které mohou dítě znejistit a vést k ukončení rozhovoru nebo posílení traumatizace dítěte.

(Okamžité) řešení situace na vlastní pěst – např. kontaktovat rodiče agresora nebo agresora samotného.

Nechat dítě, aby si situaci vyřešilo samo – „vrať mu/jí to“, „chovej se k němu/ní stejně“ apod.

Jak postupovat ve vztahu ke škole?

Informovat třídního učitele (dále TU) – doporučujeme sjednat si s TU osobní schůzku, vhodné je požádat, aby na schůzce byl přítomen i školní metodik prevence event. jiný zástupce Školního poradenského pracoviště (zástupce vedení školy, výchovný poradce, školní psycholog …).

V případě, že TU je o situaci ve třídě informován a nedochází k nápravě, je vhodné sjednat schůzku přímo s vedením školy.

Na schůzce konkrétně popsat zjištěné skutečnosti, informovat o tom, co se dítěti děje, jak dlouho a kdo se do nevhodného chování zapojuje. Požadovat prošetření situace ze strany školy dle metodického pokynu MŠMT k šikaně. Vést zástupce školy k pořízení zápisu (pokud tak škola neučiní sama) s podpisy všech zúčastněných, součástí zápisu by měly být i konkrétní postupy ze strany školy, především jak škola zajistí bezpečí pro všechny děti ve třídě. Domluvit se na způsobu, jak budou rodiče informováni o následném vývoji.

Zástupce školy informovat věcně, vyvarovat se obviňování školy a afektivních projevů, pokud možno vytvářet spíše atmosféru spolupráce. Trvat ale na důsledném prošetření a uzavření situace.

Konkrétní řešení nezdravých vztahů ve třídě je plně v kompetenci ředitele školy. Doporučujeme však pracovat s celou třídou – šikana je vždy onemocnění celého kolektivu, je tedy nutné pracovat se všemi dětmi, nikoliv jen s obětmi a agresory. Práci se třídou může realizovat sám TU, školní psycholog nebo vstupující odborné organizace.

Pokud rodič zaznamená signály, že jeho dítě je terčem ubližování, je nutné situaci řešit. Dlouhodobá neřešená šikana může vést k poškození duševního zdraví dítěte a psychosomatickým obtížím. Navíc může dojít k fixaci roli oběti, kterou si dítě přenáší i do dalších vztahů. Vhodné je zajistit pro své dítě odbornou pomoc.

Zdroje:

Vágnerová, M. (1999): Psychopatologie pro pomáhající profese, Portál, Praha.

Janošová, P. a kol. (2016): Psychologie školní šikany, Grada, Praha.

Pokud vaše dítě tráví čas on-line, nejčastěji na sociálních sítích, doporučujeme rodičům:

• Mluvte se svými dětmi o tom, co na počítači dělají, které stránky navštěvují, jaké hrají hry apod.

• Zabezpečte veškerá zařízení v domácnosti spolehlivým antivirem. Je možné také nainstalovat službu VPN, především na mobilním telefonu, kde se děti často připojují na otevřené sítě. VPN slouží jako prevence ukradení citlivých údajů, hesel či převzetí kontroly nad účty na sociálních sítích a veřejných hotspotech.

• Nastavte si funkci „rodičovská kontrola“, kterou můžete ochránit děti před nevhodným obsahem. Služba je běžně dostupná v řadě aplikací, v nastavení internetových prohlížečů, nebo jako služba přímo od poskytovatele internetového připojení.

• Upozorňujte děti na nebezpečí při nelegálním stahování souborů. Učte je, aby nesdílely citlivá data o sobě a své rodině.

• Ukažte dětem, jak si mají nastavit v profilu své soukromí. Používejte silná hesla a držte je v tajnosti.

• Rodičům také doporučujeme poučit své děti, aby se držely těchto pokynů:

• Neodhaluj jméno, adresu, telefonní číslo, ani školu, do které chodíš.

• Rozvaž si, které informace o sobě či tvoje fotografie chceš sdílet na internetu. Pouvažuj, zda ti opravdu nevadí, když tuto informaci/ fotografii uvidí cizí osoby. V případě, že je ti tato představa nepříjemná, raději je nesdílej, protože tuto informaci/fotografii už nelze získat zpátky, aniž by se šířila dále.

• Profilová fotka na internetu nemusí být skutečná podoba osoby, která si s tebou píše. Proto si dobře rozvaž, koho přijmeš za přítele. Raději si ověř (např. videohovorem, skypem), s kým komunikuješ.

• Pohybuj se v kyberprostoru jen ve skupině svého věku, nebo o pár let mladší/starší. Nepředstírej, že je ti víc, než ti je. Můžeš se dostat do diskuzí a konverzací, které by ti mohly být nepříjemné, protože na ně nemusíš být ještě dost zralý/á.

• Nedomlouvej si schůzky o samotě s někým, koho neznáš.

• Nereaguj na urážlivé zprávy. Svěř se s nimi dospělé osobě, které důvěřuješ.

• E-maily, které jsou ti podezřelé, neotevírej.

• Promysli si, kdo je tvým opravdovým přítelem, pokus se vyvarovat falešným přátelstvím a soustřeď se na skutečné kamarády ve třídě nebo v kroužku.